Ladislav Klíma – Vlastní životopis
Napsal Jakub Mikuláš
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
když jsem slyšel kroky doznívat, uvědomil jsem si někdy, že jsem kohosi potkal;- ale je poučné pozorovat noční chodce v polích -což teprve v lesích: skoro všichni počínají si jako zajíci,- zde lze pozorovat, že lidstvo sestává vesměs z kompletních bab.- Přání, tužeb, žádostí skoro už nemám,- leda momentálních, které ihned zemrou po narození; platí i o starostech. Lítost, „Výčitky svědomí“, pocit viny, závist, žárlivost – věci mně odjakživa naprosto neznámé; patří jen dobytku; soucit se zvířaty ohromný a trapný, ale z devadesáti procent přemožen; s lidmi – skoro žádný; ale nic nejsem než misantrop,- mám lidi naopak zvláštním způsobem rád – podobně tak jako vši. Kdybych mohl jedním rázem zničit celé lidstvo – vesele, beze hněvu, jen z übermuthu“ -, nerozpakoval bych se ani vteřinu,-ve vědomí, že ve Všejsoucnosti znamená nekonečně méně než jedna bakterie proti ostatnímu tvorstvu země,- a že i Všejsoucnost je – Nihil; tomu se říká umět hledět – činem umět hledět na vše sub specie aeternitatis,- k čemuž radí vedle jiných Masaryk.- Nepříjemných afektů mám tolik jako málokdo; ale chci je a jsou mně, kde ne milé, aspoň snesitelné. Příjemných skoro stejně teď – dřív někdy dokonce víc – takových chvílí slasti, libovolně kdykoli vyvolatelných a pak spontánně lavinou rostoucích, že jsem se jich bál, aby mne nezabily… Ale všecko, všecičko poslouchá jen Vůli. Není duševního stavu, který by ve mně trvale za tři vteřiny nezmizel, když chci. Stal jsem se – a jsem i ve svém nynějším vysokém alkoholismu stroj. „Duševní petrefakt“- nazval mne Böhler, a já to pociťuju jako snad největší lichotku dosud – proti všemu modemímu nazírání.
Ad 4) Že existuje „transcendentální úmyslnost ve Všedění“ (Schopenhauer),- to chtěl bych na základě mého života dokázat neméně pádněji, než je dokázána kterákoli vědecká these.- Empiricky – o teoretických důvodech nemluvím. Se mnou myslila to tato úmyslnost dosud rozhodně přátelsky -něco nemalého se mnou chtěla, jinak by nebyla dělala tolik zdánlivě zbytečných věciček (některé lidi vede zlomyslně až k jistému bodu, kde jim virtuosně zláme vaz). Zachránila mne mnohokrát – mne oslepivšího se – před smrtí – dostal jsem se, běže téměř a na zenit hledě, v Alpách až na kraj propasti,-vím, že jsem jí nemohl vidět-, a přece náhlý jakýsi šok hodil mne nazpět – krásný pocit: ještě krok – a letíš tak 500 m dolů -… V nejtemnějších nocích lezl jsem po skalách,- když jsem se pak ve dne na ně díval, udělalo se mně nevolno,- ve dne nebyl bych chtěl po nich se šplhat – A takový karakter má celý můj život. Fortuna měla mne ráda,- a jsem na to nejvíce pyšný – jako Sulla. A dle všeho má se mnou ještě další úmysly – Různé mračné přeháňky, například teď alkohol, neznamenají vůči její přízni nic… A není nikomu radno, aby se mně stavěl v cestu… Příkladů dost, počínaje smrtí mých příbuzných – Jsem vůbec nebezpečný člověk… „Nešťastné město,“ praví má Argestea, „ke zkáze určené, nevinné – leda jen mystickou vinou, že přihlíželo ponížení Vznešeného (héroa Fabia, jenž tam byl profesorem filosofie). Běda tomu,
Podobné články:
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
