Ladislav Klíma – Vlastní životopis
Napsal Jakub Mikuláš
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
Narozen 22. srpna 1878 v Domažlicích. Otec úředník; mírný „blahobyt“. Dva bratři, dvě sestry; zemřeli všichni v dětských létech. Protivili se mně všichni až k hnusu,- ne proto, že by byli hnusní,-proto, že stáli mně přiliš blízko. Protivili se mně rodiče a nenáviděl jsem je skoro, ač nemohl jsem si na ně stěžovat, proto, že se opovážili být ke mně ještě blíž,- tak paradoxně infámně blízko -. Nenáviděl jsem v dětství všechny lidi, každé polazení nutilo mne až ke zvracení, zvláště proti všem mužským jsem měl velmi vyspělou idiosynkrasii. Bazovala na vrozeném opovržení. Analysuju-li své vzpomínky,- již v prvních létech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních létech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele,- považoval jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude, ranně mlhavě probleskující a přitom mohutnou vlastností Vůle, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti… Myslím, že u mých sourozenců byla vyvinuta víc než u mne,- protože zemřeli… S tímto údělem nemohl jsem se ovšem v rozkošném lidském milieu -dokud jsem se trochu neorientoval, kde jsem se to octnul – dobře vyjímat.
Vypadal jsem rozhodně zpočátku hodně pitomý, směšný, stydlivý, kdo tím nebyl, je ordinérní zboží. Vedle toho zároveň: infernálně „svéhlavý“ („svéhlavost“, opak „cizohlavosti“, není než temná manifestace Absolutnosti v říši zvířat), „neposlušný“, „zločinný“. Krad jsem kvůli kradení, udělal svým sportem rozbíjet v noci okna na pokraji Domažlic, klást kameny na železniční koleje, zapalovat mandely obilí.- Ale v dospělosti jsem se nedopouštěl zločinů,- protože kde je nepřikazuje praktická nutnost, jsou jen malicherným uličnictvím – včetně války.- Ale měl jsem i chvalitebné sklony: například vzpomněl jsem si, dvanáctiletý, jednou o půlnoci, že jsem ptačímu mláděti, kterému jsem v polích pod křovím udělal příbytek, které jsem tam delší dobu pravidelně místo jeho rodičů krmil,-zapomněl toho dne dát žížaly, které jsem pro ně už připravil; vytratil jsem se a se žížalami jsem šel čtvrt hodiny – ptáče mrtvo …- a myslil jsem, že z toho zemru.- Nebo (tygr) … Eh, jak je dětství, toto ranní protírání si očí, blbé! A kdo v mládí byl „mlád“, je blbec, ovce, která se stádem kolkol dobře vychází… Nejmocnější pocity v dětství dala mně hudba. Zahřměla-Ii vedle kutálka, zledovělo mně tělo mrazením, že stalo se necitelným, oči se zatměly, chytal jsem se něčeho, abych nepadl.- Půl druhé hodiny šel jsem, čtrnáctiletý, hlubokými závějemi do vesnice, kde, jak jsem věděl, bude pohřeb s hudbou. Od desátého roku trávil jsem celá polodne sám v polích a lesích – a o něco později celé noci. V celém životě jsem nepoznal afekt nudy,- Ieda jeho analogon – a vždy ve společnosti… Stádní idiotství, zvané škola, uloupilo mně přinejmenším třicet procent mé duševní síly,- ale s tím dlužno vždy počítat,- z člověka zbude vždy jen fragment jeho – Stydím se říci, že jsem studoval až ke konci vždy s vyznamenáním a že jsem měl z mravného chování vždy první známku.
Podobné články:
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
