Ladislav Klíma – Vlastní životopis
Napsal Jakub Mikuláš
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
V patnáctém roce procitla, jednoho osudného odpoledne, rázem a děsivě má dosud spící snící podstata pod jednou ze svých forem: musit násilně myslit o nemyslitelnostech. Zbytek dne a celou noc svíjel jsem se v křečovitém myšlení o desítitisícinách milimetru – nutný následek základního „instinktu“: – jsem všemocný – nebylo možno vůli zastavit, dokud blahoslavené tělo neudělalo tomu konec. Od té doby mne to ani na minutu zcela neopustilo; nesčetněkrát jsem myslil, že podlehnu -nejstrašnější nádeník boží – osmnácti hodinám nejtužší denní práce, zdánlivě pro nic. Teprve po devatenácti letech slavil jsem velké vítězství – mé myšlenkové křeče, které jsem považoval dlouho za nemoc, jako by je za ni považovalo celé – alespoň evropské lidstvo, byly po neuvěřitelných machinacích do té míry přitlačeny k zemi, že pozbyly hrozivosti… Bylo zapotřebí devatenácti mých let, permanentního svíjení, dusení se a hrůz, aby uzrály sladké plody… Jen tímto způsobem jde lidstvo, jde všechno v našem malém vesmíru kupředu.
Sedět ve škamnech a něčím takovým být každou vteřinu zmítán – to nejde zcela dobře. Neměl jsem ještě energii praštit tím školským svinstvem – osud udělal to za mne. Během osmi měsíců zemřela má matka, babička, teta a zbylá sestra; já systematicky jsem hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval v nedostatku pum anarchistické letáky atd.–, až jsem byl vyhozen v I. semestru septimy ze všech cislajtanských učelišť – proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie, Habsburky – myslím – prasečí dynastií. Zesnulý pan ředitel gymnasia, který to energicky prosadil, stal se tím jedním z největších dobrodinců v mém životě. Půl roku jsem byl volný, pak svolil jsem k tomu, abych hnil dál na lavicích záhřebského gymnasia. Nikdy jsem nebyl smrti blíž než tam. Po vysezení jednoho semestru odejel jsem rázem do Čech, rozhodnut, že do žádné školy už nevkročím a žádnému povolání se nebudu věnovat. Stačily dvě minuty hovoru s mým moudrým otcem a shodli jsme se na tom, a nikdy později nebyla o tom mezi námi řeč. V Modřanech, kde si koupil mezitím usedlost, zůstal jsem asi tři roky – rokle a lesy byly spíš mým domem než příbytek otcův; vedl jsem hlavně přípravný boj na život a na smrt s primitivním problémem o svobodě vůle. Jakmile jsem dovršil osmnáctý rok, byl jsem zplnoletněn a dostal malé dědictví po matce a sestře. Rozpočítal jsem si, že budu z něho moci obstojně žít osm let -o rok jsem se zmýlil -, opustil jsem, jedenadvacetiletý, otce, zároveň s jeho druhou manželkou, čtyřiadvacetiletou, která se ovšem se šedesátníkem nemohla dobře shodnout. Bydlil jsem do dvacátého šestého roku střídavě v Plzni, Eisensteině, Curychu, tyrolském Landecku. Jelikož paní Klímová zaopatřovala všechno pro domácnost nutné, nebylo mně vůbec třeba s lidmi se stýkat. Mými jedinými společníky byly spousty koček. Co z viditelných bytost í mám nejraději, jsou hory, mraky a kočky – a snad přece také ženy. Moje hlavní činnost po léta, kdy se jiní hmoždí zkouškami a zahajováním kariéry, byly věčné procházky ve hvozdech, hledání
Podobné články:
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
