Ladislav Klíma – Vlastní životopis
Napsal Jakub Mikuláš
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
střízlivým ani minutu. Ale mohl jsem se tenkrát při tom zabývat vším možným – byl jsem nováčkem. Koncem 1913 do Horoušánek s paní Klímovou a výtečným panem K. Vaníšem, jejž si po vypuknutí války vzala za manžela. V létě 1915 pak se zcela prázdnou kapsou do Vysočan, kde s dvěma menšími přestávkami od té doby bydlím dodnes v hotelu Krása u znamenitých pánů manželů pučálkových. Prostřednictvím Antonína a inž. Jaroslava Kříže stal jsem se po měsíčním pobytu ve Vysočanech řidičem lokomobily na čerpání vody z regulované Cidliny v Žiželicích a hned jsem ji řídil, ač jsem o tom nevěděl absolutně nic. Dva měsíce, docela dobře to šlo, pak jsem dal výpověď, vrátil se do Vysočan. Přes rok bez zaměstnání – ačli nenazve-Ii se tak -z vnější činnosti – psaní a ustavičné chlastání, hlavně s obdivuhodným říšským Němcem Fr. Böhlerem. Poprvé v životě stýkal jsem se tu s určitými lidmi každodenně – vesměs s Němci – jako později se židy. V listopadu stal se opatrovníkem malé továrny, úplně opuštěné. Moje opatrování omezilo se na ustavičné pití. Ani mně po celou tu dobu nepřišlo na mysl, že bych mohl na továrnu dohlédnout. Bylo to hezké, měl jsem největší byt v Praze, samojediný stále plat, palivo a světlo k tomu. Že jsem nehlídal, bylo právem za zásluhu, že moha mnohé cenné věci ukrást a prodat, velmi lehce, neukrad jsem, trouba, docela nic, až na to, že jsem jim vychlastal flašku éteru. -
Vůbec všechna má dosavadní zaměstnání byla čirou farcí. Domácí pán, který se o své baráky naprosto nestaral, strojník, nemající potuchy o stroji a navštěvující jej – třeba se s ním velmi rád mazlil, když se mu zlíbilo -, a i následující můj karakter: kompaňon a dílovedoucí výrobny tabákové náhražky – omezovalo se na chlast s řečeným Böhlerem, mým kompaňonem. Roku 1917 v srpnu dal jsem totiž továrně výpověď a za tři měsíce začla ona „výroba“, která trvala do léta 18 a vynesla asi 500 K, sežravši asi 20.000. Po skončení válčičky psal jsem trochu do novin díky panu Kodíčkovi… Nová farce, stejně jako mé dva filosofické spisy i oba Matějové. V létě roku 19 rozhodující vítězství jak v praxi, tak v teorii, nic podstatného se na mně (mém názoru) od té doby nezměnilo a nezmění; výraz, neúplný, ale přece jakýs takýs ve třech posledních Diktátech Traktátů a Diktátů. Od té doby vtádl Dionýsos,- čímž je u mne ovšem řečeno, že jej udělal Bůh boha, scilicet Ego u mne svým místodržitelem -. Tak daleko to došlo, že utrpěl jsem jediný úraz svého života: fracturam radii sinistris, když jsem, ožralý, běžel o půlnoci po náledí ze Smíchova do Vysočan – listopad roku 19 (31. říjen). Přibylo přátel… Nebylo by bývalo třeba psát do novin, kdyby rozený eremita byl tu a tam aspoň vyhověl některému pozvání, kdyby byl na důležitý dopis odpověděl dříve než za půl léta,- tatáž procedura jako s dědictvím po otci.- Jak jsem strávil rok 20?… Jen v překrásném, alkoholem i holkami, vdanými i nevdanými, zesilovaném stavu Sebeobjetí.-
Podobné články:
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
