Ladislav Klíma – Vlastní životopis
Napsal Jakub Mikuláš
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
Ostatně pociťuju každé „vydělané“ peníze za smrad smradů, každou sociální práci za bezectnost bezectností – nutný následek toho, co praveno o antagonismu, o ošklivení si lidí v mém dětství… Snesl bych rád robinsonské živení se – nebo vydělávání loupením, ale než brát 31. gáži – desetkrát čestnější prijímat dary od malých mecenátů. Nu, snad jsem i loupil – v lidstvu je loupení jediné čisté koupení.
Můj celý život byl takové důsledné odchýlení se od všeho lidského, žití, od prvních počátků jen pro sebe a od 31. roku jen pro Sebe, že nevím, najde-Ii se v dějinách (ne u velkých zapadlých) příkladu. Šel jsem vždy jen po jedné cestě – a můj život má naprosto jednotný ráz. Nemohu se odchýlit, i kdybych chtěl,- pojem Herakleova rozcestí je mně španělskou vesnicí. Jak malý byl Herakles, když jej mohlo pokušení jen ovanout! Jak malý Kristus, pokoušený, vůbec! ďáblem! Nutno mít podobné věci tisíciletí za sebou. Řekl jsem si sice několikrát, když mně praktická voda tekla do bot: zapomeň na své bláznění, žij aspoň nějakou dobu jako ten všechen instinktivní dobyteček, jako jsi – aspoň většinou -žil, když ti bylo sedm let – aspoň tak – zkoušel jsem i okamžik (jedenkrát trval dokonce dva dny), půjde-Ii to,- směšnost směšností! Jako by jestřáb chtěl žít pod vodou jako kapr! I kdybych chtěl, nemohl bych, i kdybych mohl, nechtěl bych…
„Ústup,“ povídá Grabbeův Wellington, „je ze dvou důvodů nemožný: předně nedovolí ho naše čest a za druhé les Soignéeský.“ Věc je pak ovšem na pováženou; mohu říci o sobě, od mého patnáctého roku, totéž co Nietzsche: „Ich bin immer am Abgrund.“- A myšlenka sui occisionis provází mne stále sladce, věrně jak hůl – Trvá to třicet let a nejsem tím v nejmenším unaven.- Vše praktické muselo při tom ovšem zcela pohořet,- a kdybych byl jen minutu vážně myslil na „praxi“, chci tím zde říci hnůj, ať by to byla nějaká kariéra nebo napoleonské aspirace, byla by to bývala bezpříkladná neenergičnost ode mne. Má Nadenergie spočívá v exemplárním nedostatku toho, co lidičky nazývají energií. Mám dost energie vstát pro nic za nic, jak pecus říká, o půlnoci z postele a jít jeden a půl hodiny studenou nocí, abych viděl, jaká je v noci nálada kol pomníku héroa Schwerina u Štěrbohol; ale až do mého třetího roku neměl jsem dost energie říci chodci, s nímž jsem se potkal: Kudy se jde tam a tam? … Udělal jsem to často ovšem, ale vždycky měl při tom pocit, jako bych hovna žvýkal. Ona karakteristika dětství… Až do dneška to rostlo; dílem… stal jsem se však otupělejší, dílem rozumnější. Nezná dosud lidstvo podobné Umwertungen der Werte. (Má hlavní služba: podomek, otrok koček…).
Že jsem ani v posledních jedenácti letech nepošel – a i dřív, v bezstarostnosti, jak řečeno, mohlo to být – každý okamžik (nejhorší v roce 1911, kdy žije bezstarostně – jsem se pár měsíců jenom potácel),- má mimo uvedené ještě tři příčiny: 1) umění zacházet s lidičkami; 2) mé naprosto singulárně zdravé tělo -, jemuž ani nejstrašnější „nejnezdravější“ ataky
Podobné články:
Strana 1 Strana 2 Strana 3 Strana 4 Strana 5 Strana 6 Strana 7 Strana 8 Strana 9 Strana 10 Strana 11
