Jeden Bod

Google’s Chrome Browser Is Coming For iOS, Says Macquarie

Google Chrome for iOS Beta

Google zbožňuje webaplikace…

If my nightmare is a culture inhabited by posthumans who regard their bodies as fashion accessories rather than the ground of being, my dream is aversion of the posthuman that embraces the possibilities of information technologies without being seduced by fantasies of unlimited power and disembodied immortality, that recognizes and celebrates finitude as a condition of human being, and that understands human life is embedded in a material world of great complexity, one on which we depend for our continued survival. Hayles, N. Katherine (1999-02-15). How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics (Kindle Locations 283-287). University of Chicago Press – A. Kindle Edition.

Nějakou dobu jsem vymýšlel distribuovanou úložnou síť. Síť, která by respektovala naše zklamání hypertextem.

Zklamání

Hypertext je skvělý. Ať už myslíme odkaz encyklopedistů nebo Bushův memex. Ale jsme s ním v koncích. Zkracovače URL zde nebudou věčně. Odkazy přestanou fungovat. Nemluvě o informacích na uzavřených sítích, které vyhnijí dříve, než je bude někdo schopen zaindexovat. O problémech a nástinu řešení jsem se už zmínil v článku o sociálním webu.

Na jednu stranu se jedná o úžasnou příležitost pro kybertext – kulturní obsahy se odehrávají pouze v jednom momentu – fluxu. Nový text vzniká i samotným čtením, participace je otevřená, můžeme narazit na komunity, které se definitivně zbavily autora. Bezbřehá textualita – na internetu nic nekončí^tm. I Odysseus má konec. Umíráme na bezbřehou souvislost. Ničíme se na neustálém individuálním kopírování. Kopírujeme si osobnosti¹.

Mamray

Představuji vám Mamray – absolutní platforma sdílení lidských dat. Decentralizovaná, bezpečná, neomylná. Služby jako Pinterest možná ukazují cestu – embedování informace. Kopírování nic neznamená. Je přečtení bráno za vytvoření kopie? Technicky ano, jakýkoliv text se někam nakopíruje. Alespoň do RAM. Každý přístup znamená kopii. Která sice zmizí, ale možná nemusí.

Everything is a copy of a copy of a copy.

Proč Haylesová na začátku? Jestliže díky cloudu přestáváme být závislí na fyzickém stroji² Dostáváme se zpět k terminálové technologii. Nezáleží nám na fyzické stránce našeho virtuálna. Je načase přestat být závislý na informacích. Přestat kopírovat kopírované. Nemít možnost remixovat. Zapomínat. Absolutní datový systém Mamray počítá s vytvořením lidského informačního fondu. Memetický genofond. Transcendentální systém pro cestování věděním a časem. Veškeré informace a zdroje jsou decentralizovaně a rozeseté po síti. Jedná se o nový informační věk.

Funkční

Informace neexistuje v miliónech nezávislých kopiích na nepropojených discích, ale v kopiích, které se samy dokážou množit. Informace se stává živelnou a dynamickou. Části jsou rozesety na koncových stanicích lidí, kteří album neslyšeli. Na nekonečných serverových polích. Konec debat o stahování – data, alespoň část lidského fondu by měl každý u sebe a v závislosti na jeho požadavcích by se měnil obsah cache. Šlo by o přidání obsahu do katalogu dohledatelnosti – ne do katalogu vlastněných souborů na disku. Z remixové kultury se stává mutace.

Nač se bavit v 21. století o autorech? Informace jsou předávány a přijímány bez autorů – předávají se v kontextech. V čase, médiu… pojďme se bavit o těchto vlastnostech. Mamray zvládá vše. Každá nová iterace se uloží do systému. Každá změna. Existuje někde, rozsekána, možná zapomenuta. Veškeré informace v Mamray jsou okamžitě přístupné všem, sdílené napříč sítí. Informace nezanikají, přesouvají se dál, mutují, jsou využívány.   V době crowdsourcingu a decentralizovaných sociálních sítí se vracíme ke konceptu pay-as-you-go - nebo snad goes as you pay. 

Absolutní

Mamray nás rychle zbaví konceptu duševního vlastnictví. Díky sdílenému fondu obecného vědění nebudeme dálet potřeba kapitalismu – kapitalismus zemře sám, když někoho napadne, že stačí vytvořit něco beze jména. Něco neuchopitelného, nepojmenovatelného, nevyčíslitelného. To je Mamray. Když se bavíme o univerzální dostupnosti, nebavíme se o homogenitě informací.

Mrtvý mrak

Věříme v nadřazený server, kam předáme vše. Věříme v rozšiřování kapacit, neomezená data. Vrací se jasné vymezení mezi terminálem a serverem. Vracíme se k náboženskému uspořádání světa. Je načase přestat být závislý na informacích. V budoucnosti zapomeňte na singularitu. Zapomeňte na nesmrtelnost z ní plynoucí. Budeme se mnohem více bavit o kontrole.

Brian O'Blivion

Kontrola hladiny informací. 21. století ji patří.
Mamray je utopie i má noční můra. Obsah bez formy.

1. paranoia v sociálních sítích [↩]
2. vždyť i Windows 8 bude v základní verzi obsahovat synchronizaci přes SkyDrive. Po přihlášení na jiném PC se vám přenesou soubory z cloudu. [↩]

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak vás přesvědčit, že /b/ je umělecká komunita. Naštěstí to už někdo stihnul: What Relational Aesthetics Can Learn From 4Chan.

You do not talk about /b/

4chan sleduju asi od začátku roku 2009. Kromě toho, že to bylo jedno z nejvtipnějších míst na internetu, byla tam ona zvláštní elitářská nálada uzavřeného systému – memy, beroucí se odnikud, nepochopitelné mimo okruh zainteresovaných. Nelze dále rozlišit mezi autorem a divákem (kritikem).

Nebavíme se už pouze o zahození konceptu bílé krychle a přechodu k fluxu. Anonymní sémionauté si poradili se vším – Photoshopem budovali z japonské/masové/jakékoliv kultury svou vlastní. Nástrojem, který absolutně zničil hranici mezi virtuálním a reálným na masové úrovni, si stvořili novodobou strukturu bez struktury. Proměnlivá. Absolutně závislá na divácích, kteří si předávají kulturní materiál. To vše nefyzicky, se sdílenou pseudoidentitou skrytou za proxy – Anonymous.

4chan byl Černý čtverec na počátku digitálního věku. Raidy a operace byly happeningy – nádherně nekontrolované a zmatené.  4chan předvedl slabost současného konceptu hypertextu – bez uchovávání historie je přenos memů, ve významu kulturní jednotky, závislý na uživatelské participaci. Centrálním a společným úložištěm a lá Wikipedia (v případě memů snad KnowYourMeme) nelze zachytit okamžik. O ten v případě /b/ šlo – jednotlivé fragmenty ve formě zachycených screenshotů nemohou fungovat – jakou vypovídací hodnotu snad mají fotky z happeningů?

Troll thread

Uživatelé byli vycvičení v rozpoznávání trollů – připraveni kriticky posuzovat vlastní výtvory. Kontrolní mechanismus vzniklý ze samotné umělecké tvorby – viz. forced meme. Nebyl to pouhý hive mind, ale ukázka toho, jak budou muset přežívat další generace – budou těžit z ad hoc kulturního potenciálu. Budou muset vyžít z vlastního chápání dějin i současnosti. O to těžší pro ně bude rozhodovat o budoucnosti.

Podstatnou pravdou je, že historie /b/ částečně opisuje historii umění¹ v postmoderně². Narazili na nudící se davy střední digitální třídy. Na opurtunisty. Zkrátka na kýč.

Nemohli konkurovat kýči – musí se rozhodnout jít cestou, která pro masy nebude zajímavá – naprostá primitivnost memů, jejich nesdíletelnost a další obranné prvky. Lze vůbec bránit kulturní informaci před šířením? Je to opak všeho, co nám mají přinést sociální média. Na jedné straně sociální kýč – na druhé pseudohumanističtí hacktivisté, kteří nehackují.

/b/ nám dalo pohled do budoucnosti morálního relativismu jako od Nietzscheho, sémionautů a kulturního dědictví přenášeného dobrovolníky. O ukázce přenosu kýče a balastu ani nemluvě.

1. nebijte mě! [↩]
2. ať už je to cokoliv [↩]